Varšava neměla v 19. stol. téměř žádnou dobře fungující vodovodní a kanalizační síť. Řešení tohoto problému se ujal ruský generál Sokrates Starynkiewicz zastupující primátora Varšavy v letech 1875 - 1892. Pomocí své neústupnosti a výjimečné poctivosti, v období nejtěžších císařských represí po Lednovém povstání, učinil ze špinavé, ušmudlané provinční Varšavy moderní město.
          Během jeho funkčního období bylo spuštěno šest koňských tramvají, zavedeny telefony, ulice osazeny stromy a osvětleny, opraveny a postaveny nové silnice (od roku 1889 betonové), uspořádána tržiště (vznikla mj. Hala Mirowska a Hala na Koszykach), povstal nový hřbitov na Bródně.
          Nepochybně největším úspěchem primátora Starynkiewicza bylo vybudování moderní vodovodní a kanalizační sítě. Vypracování projektu bylo zadáno anglickému inženýrovi Williamu Lindleyovi, který projektoval a stavěl podobné stavby ve více než 30 evropských městech, mj. v Hamburku, Basileji a Petrohradě.
          Roku 1881 byla s W. Lindleyem podepsána smlouva a v roce 1883 započaty práce, které pokračovaly v následujících letech. Už v roce 1886 z filtrovací stanice v ulici Koszykowa začala téci voda a byla dokončena výstavba prvního kolektoru městské kanalizace. Do roku 1900 byly celkové náklady na investici asi 17 milionů rublů (při ročním rozpočtu Varšavy ve výši 2,5 milionu rublů).
          Varšavská kanalizační síť byla vyprojektována s ohledem na přirozený spád terénu z jihu na sever podél toku Visly. V tomto směru byly zbudovány hlavní kanály sbírající domovní a průmyslové splašky a odpadní vody. Výpusť splašků do Visly následovala v několika vyprojektovaných místech.
          Varšavské kanály měly tvar obráceného vejce. Postaveny byly z cihel na cementovou maltu a kameninového potrubí. Podle profilu se dělily na jedenáct tříd. Nejmenší měly rozměr 60 x 90 cm, největší 160 x 210 cm. Po roce 1889 byla zvětšena výška kanálů o 20 – 30 cm. Největší kanály měly rozměr 160 x 240 cm. Každých 80 metrů byly instalovány uliční vpusti přijímající dešťovou vodu.

          Ve chvíli vypuknutí Varšavského povstání v roce 1944, které mělo podle plánu trvat 3 až 4 dny, se nepřemýšlelo o použitelnosti kanálů při komunikaci a spojení. Během prodlužujících se bojů, po vzniku mnoha od sebe odizolovaných povstaleckých míst odporu se objevil problém s jejich vzájemným spojením. Kanalizační síť byla využívána pro spojení, přepravu zbraní a munice a následně evakuaci značných povstaleckých sil z podléhajících čtvrtí.
          Ve spolupráci s pracovníky kanalizací byly zahájeny snahy o vytyčení spojení kanály mezi Powiślem a Starým městem, Starým městem a Śródmieściem (centrum). Na příkaz spojařské skupiny hlavního velení Zemské armády (Zespół Łączności Komendy Głównej AK), z ostřelovaných kanceláří ředitelství Vodovodů a kanalizací v ulici Lipowa, byla získána dokumentace vodovodních a kanalizačních sítí, obsahující plán varšavské kanalizační sítě a popisy průměrů. Na tomto základě se analyzovala možnost využití kanálů jako komunikačních cest pro potřeby spojařů.
          Byly založeny speciální kanálové hlídky, skládající se převážně z žen a později rovněž mladých chlapců, hlavně junáků. Důležité bylo, aby měl člen hlídky drobnou postavu a nebyl vysoký. Tyto požadavky vynucovaly profily kanálů, jejichž výška byla v nejhorším případě sotva 110 cm. Nesmíme zapomenout, že kanál nebyl suchý, tekla jím voda nebo nečistoty, které často sahaly po kolena anebo dokonce nad pas. Jestliže navíc vezmeme v úvahu pohybování se v absolutní tmě, bylo zapotřebí mít pro vykonávání tohoto úkolu výjimečné schopnosti.

 
Dospělý povstalec pro porovnání vedle nejnižšího kanálu

          Pro obsluhu kanálových tras byly povolány Speciální (kanálové) spojařské čety (Plutony Łączności Specjalnej) podléhající Hlavnímu velení Zemské armády (Komenda Główna Armii Krajowej).
          Byla vytyčena řada hlavních tras kanály:
          Staré město – Żoliborz: délka kolem 3 060 m; šachta ve čtvrti Żoliborz v ulici Stołeczna (dnes J. Popiełuszki) na rohu ulice Krasińskiego; šachta na Starém městě v ulici Długa u náměstí Krasińskich
          Żoliborz – Śródmieście: délka kolem 4 830 m; šachta ve čtvrti Żoliborz v ulici Stołeczna (dnes J. Popiełuszki) na rohu ulice Krasińskiego; šachta ve čtvrti Śródmieście v ulici Zgoda
          Staré město – Śródmieście: délka kolem 1 600 m; šachta na Starém městě v ulici Długa u náměstí Krasińskich; šachta ve čtvrti Śródmieście v ulici Nowy Świat u styku s ulicí Warecka
          Staré město – Śródmieście: délka kolem 1 370 m; šachta na Starém městě v ulici Daniłowiczowska (dnes Nowy Przejazd); šachta ve čtvrti Śródmieście v ulici Mazowiecka u styku s ulicí Świętokrzyska

Trasa spojení kanály ze Starého města do čtvrti Śródmieście

          Staré město – náměstí Plac Bankowy: délka kolem 1 430 m; šachta na Starém městě v ulici Długa u náměstí Krasińskich; šachta na náměstí Plac Bankowy v blízkosti budovy v ulici Senatorska 40
          Śródmieście jih – Mokotów: délka kolem 2 080 m; šachta ve čtvrti Śródmieście v ulici Al. Ujazdowskie 43 u styku s ulicí Wilcza; šachta ve čtvrti Mokotów v ulici Wiktorska u styku s ulicí Puławska
          Śródmieście jih – Mokotów přes park Łazienki: délka kolem 3 700 m; šachta ve čtvrti Śródmieście v ulici Al. Ujazdowskie 43 u styku s ulicí Wilcza; šachta ve čtvrti Mokotów v ulici Wiktorska u styku s ulicí Puławska
          Czerniaków – Mokotów: délka kolem 3 790 m; šachta ve čtvrti Czerniaków v ulici Zagórna; šachta ve čtvrti Mokotów v ulici Wiktorska u styku s ulicí Puławska
          Ochota – Śródmieście: délka kolem 1 000 m, velmi nízký a úzký kanál; ve čtvrti Ochota tunel z tzv. Reduty Wawelské do šachty v ulici Wawelska 60; šachta ve čtvrti Śródmieście v ulici Prokuratorska na sídlišti Kolonia Staszica

          V první fázi povstání byly kanály užívány pro spojení a přepravu zbraní, munice a ošetřovacích pomůcek. Jejich prostřednictvím se také dostávala do jednotlivých válčících čtvrtí povstalecká pošta.
          Čtvrť Śródmieście byla spojena se Starým městem speciální telefonickou linkou pomocí vodotěsného kabelu instalovaného v kanálu. Spojení navázané 15. srpna fungovalo až do momentu opuštění Starého města povstaleckými oddíly.

          Němci nejprve nedoceňovali význam kanálů ve Varšavském povstání. Generál von dem Bach bral na lehkou váhu přicházející hlášení o využívání kanálů povstalci. Teprve po zmizení obránců Starého města si německé velení uvědomilo, že povstalci se mohou kdykoli nečekaně objevit za jejich zády. Byla objevena také kanálová telefonická síť.
          Od té doby začali Němci používat opatření, která měla za cíl znemožnit Polákům využívání kanálů. Izolovali kanalizační úseky, hlídali šachty, věšeli v kanalizačních vpustích odposlechové mikrofony. Po uslyšení zvuků vyvolaných lidmi jdoucími kanálem, vhazovali do vpustí granáty, plechovky s jedovatým a slzným plynem, stříleli do hlubiny z kulometů. Stavěli zátarasy z ocelových nosníků, dřevěných trámů a pytlů s pískem, aby zvýšili hladinu vody a znemožnili tím průchod.
          Generál von dem Bach později přiznal, že také on začal využívat kanály pro dopravu špiónů na povstalecká území. Byli to převážně tzv. Volksdeutsche nebo Ukrajinci. Po splnění úkolu, za účelem předání získaných informací, většinou opouštěli město s civilním obyvatelstvem.

          Bez ohledu na všechny komplikace zavedené Němci, služba v kanálech působila do konce Povstání. Drobná děvčata a chlapci (často náctiletí) přenášeli situační hlášení, léky a ošetřovatelské potřeby, munici. Náročnost zadání dokládá skutečnost, že jednorázový náklad munice, přenášené ve speciálním pytlíku na prsou, měl maximální váhu 3 až 5 kg – více nebylo možné přenést v podmínkách panujících v kanálech.
          Toto je část svědectví členky hlídky v kanálu vedoucím ze čtvrt „Po železných kramlích se spouštíme dolů cementovou studní. Skupina má více než deset členů, mezi nimi je průvodce. Dole dostáváme dřevěné tyčky o délce asi 50 cm. Nízko se shýbáme, pevně chytáme tyčku seshora oběma rukama, zapíráme ji mezi stěny kanálu a v té pozici zvedáme jednu nohu, přehazujeme tyčku dopředu a zvedáme druhou nohu. Hřbet se tře o klenbu, kamenný strop přitlačuje k zemi. Po jisté době se začíná člověka zmocňovat šílenství.
          Odhazujeme tyčky a jdeme po kolenou. Dole teče ohavně zapáchající maz. Na dně kanálu leží písek a místy ostrý štěrk. Začínají nesnesitelně bolet kolena, pálí jak oheň. Litujeme, že jsme se zbavili tyček. Plazíme se dále. Tekoucí voda se stává čistší a nejdůležitější je, že se zvyšuje kanál. Konečně se můžeme narovnat. Nakonec se dostáváme do vysoké studně s železnými háky. Náklad na prsou se nám povedlo donést bez namočení.
          Šplháme s těžkostmi k výstupu z šachty na náměstí Krasińskich. Dokola se červenají záře požárů a vznášejí se chuchvalce dýmu. Jsme na Starém městě.”
          Skupiny pohybující se v kanálech se tam snažily umisťovat šipky a znamení popisující cestu, aby se vyvarovaly zabloudění a skončení ve slepém úseku kanálu (to se občas stávalo).
          Mimo funkce spojařsko-zásobovací, měly kanály využití rovněž při evakuaci. Tehdy se nimi přemisťovali velké skupiny lidí, často plně ozbrojených, pohybujících se v tak dramaticky těžkých podmínkách většinou poprvé. Způsobovalo to další potíže a ohrožení.
          Za těchto okolností nevyhnutelný větší hluk způsoboval riziko odhalení pohybu osob Němci a zahájení jejich odvetné akce. Kromě toho lidé přemisťující se kanálem často nevydrželi na místě panující extrémní podmínky a nervově se hroutili. Mnoho z nich zabloudilo, byli i tací, kteří v kanálu spáchali sebevraždu.

          Poprvé byl pro evakuaci využit kanál ve čtvrti Ochota. 7. srpna 1944 se skupina povstalců bránící „Redutu Wawelskou” (obestavěný pozemek mezi ulicemi Wawelska, Pługa, Mianowskiego a Uniwersytecka), obklíčená a čelící útoku převyšujících sil nepřítele, rozhodla stáhnout z obležení. Jedinou únikovou cestou byl kanál, vstup do něho byl bohužel ostřelován protivníkem.
          Bylo rozhodnuto o vykonání překopu do šachty ze sklepů na straně od ulice Wawelska. Práce byly zakončeny 10. srpna večer. 11. srpna, po prvních nepovedených pokusech o nalezení cesty, skupina 83 obránců Reduty přešla výjimečně nízkým kanálem, o rozměrech 110 na 60 cm, kilometrový úsek trasy, vylézajíc šachtou v ulici Prokuratorska na sídlišti Staszica. Byl to první přechod kanály sevřeného, ozbrojeného povstaleckého oddílu. Překonání 1 km úseku nízkého a tmavého kanálu jim trvalo 6 hodin.

Trasa evakuace povstalců z Reduty Wawelské

          Po neúspěšném náporu na nádraží Dworzec Gdański 20. a 21. srpna 1944, který měl za cíl spojit Staré město se čtvrtí Żoliborz, bylo rozhodnuto o evakuaci kanály ze Starého města do čtvrtí Śródmieście a Żoliborz zraněných, pomocného štábu, části lékařského personálu, komunálních představitelů a civilních obyvatel. Plány byly zrealizovány jen z malé části. Vysoká hladina splašků zabraňovala pohybu směrem ke čtvrti Śródmieście. Proto byly zahájeny práce svázané s odvodněním kanálů.
          V noci z 25. na 26. srpna přešlo ve 2 asi 40členných skupinách ze Starého města do čtvrti Śródmieście Hlavní velení Zemské armády (Komenda Główna AK) s gen. Borem Komorowským a civilní vedení s předsedou Rady národní jednoty (Rada Jedności Narodowej) Kazimierzem Pużakem.
          Vzhledem ke stále více se uzavírajícímu německému prstenci kolem Starého města, se povstalecké velení rozhodlo pro pokus přebít se do čtvrti Śródmieście. Útok, s pomocí oddílů ze Śródmieście, měl být veden ve směru ulice Królewska a obchodního centra Hale Mirowskie. Měl být podpořen kanálovým výsadkem na náměstí Plac Bankowy. K výsadku byli využiti vojáci praporu „Czata 49” a „Gustaw” v celkové síle 150 osob. Velel jim kpt. „Motyl” Zbigniew Ścibor-Rylski z praporu „Czata 49”.
          30. srpna 1944 po soumraku výsadek vešel do kanálu šachtou na náměstí Krasińskich a vydal se směrem k náměstí Plac Bankowy. Po překonání vzdálenosti 1,5 km v kanálu, jehož výška činila maximálně 170 cm a minimálně 90 cm, kolem 1:00 hodiny v noci dosáhli náměstí Plac Bankowy. První skupina vojáků vyšla na povrch vedle nacházející se tam fontány a ukryla se v křoví okolo sochy sv. Jana Nepomuckého.

Trasa spojení kanály ze Starého města na náměstí Plac Bankowyy

          Ukázalo se, že v blízkosti se nachází mnoho Němců spících pod stěnami okolních domů, a odkrytý terén neumožňoval povstalcům vycházejícím z kanálů zaujmout příznivé střelecké pozice. Jeden z německých vojáků si všiml výsadku a rozpoutal poplach. Spustila se střelba. Vzbuzení Němci zahájili palbu z kulometů a granátometů.
          Povstalci zaskočení palbou v otevřeném prostoru utrpěli ztráty a po asi 45 min boje byli donuceni k ústupu. Po návratu zbytku oddílu do kanálu se část vojáků vrátila do Starého města, ostatní došli kanály k šachtě v ulici Warecka ve čtvrti Nowy Świat. Zhroutil se také útok vedený na povrchu. Pokus o přebití byl zakončen neúspěchem.
          Za této situace velení Starého města rozhodlo o provedení několikadenní evakuační akce, která měla začít 1. září. Mezi prvními se měli evakuovat lehce zranění a vojáci beze zbraně. Poté měl být zahájen ústup oddílů se zbraní v ruce, s municí a vybavením. Velitelé úseků měli každé 2 hodiny vysílat skupiny 50 osob s lanem. Zakončení evakuace 1 500 vojáků bylo naplánováno na 2. září v 9:00 hodin ráno.

Trasa spojení kanály ze Starého města do čtvrti Śródmieście

          V noci z 31. srpna na 1. září ženisté provedli, v rámci možností ukrytý, přístup k hlavní šachtě na náměstí Krasińskich ze sklepení sídla Apelačního soudu a výkop k šachtě, zabezpečený stěnami z chodníkových desek. Celou dobu probíhal silný německý nápor na Staré město, spojený s ostřelováním z děl a bombardováním. Po celý den 1. září se konala evakuace zraněných a neozbrojených vojáků, vykoupená těžkými ztrátami. 1. září ve večerních hodinách se boje přenesly do bezprostředního sousedství náměstí Krasińskich.
          Byl vydán rozkaz evakuovat bojové oddíly. Pořadí mělo být následující:
          - seskupení „Róg”,
          - nemocnice,
          - seskupení „Sosna”,
          - štáb skupiny a velitelské oddíly,
          - seskupení „Radosław”,
          - zadní stráž.
          Vojáci byli rozděleni do 50členných skupin, každá s průvodcem. Povstalci šli skupina za skupinou ve směru čtvrti Nowy Świat. Podmínky přechodu byly strašné. Vojáci se posunovali dopředu brodíc se ve slizkých fekáliích sahajících po kotníky, kolena a v nízkých úsecích kanálu občas téměř k tváři.

Pochod kanálem (nakreslil Wiesław Chrzanowski)

           Pod nohama byly cítit odhozené zbraně a někdy těla těch, kteří nevydrželi strasti cesty. Na dekách byli neseni těžce zranění, jež se povedlo vnést do kanálu. Po překonání, během asi 4 hodin, trasy kanálem čekal u druhé šachty v ulici Warecka ve čtvrti Nowy Świat na vycházející odlišný svět. Slunce svítilo, po ulicích se procházely elegantně oblečené ženy, v oknech domů byly skleněné výplně.

       
Východ ze Starého města v ulici Warecka




Odpočinek po výstupu z kanálu

          Během evakuace spočívalo ohromné množství práce na sanitářkách a spojařkách, které nosily zraněné v kanálech, prováděly do čtvrti Śródmieście a vracely se zpět pro další osoby, aby je mohly vyvést jak nejrychleji to bylo možné a co největší množství z nich. Obrovské zásluhy měli neúnavní průvodci kanály, mezi nimi vynikala skupina Židů, uvolněných příslušníky praporu „Zośka” z táboru Gęsiówka, později pokračovali v bojích v seskupení „Radosław” ve čtvrti Czerniaków, kde někteří padli smrtí vojáka.
          2. září ráno sešly do kanálu jistící oddíly, zajatci a zranění. Když chtělo do kanálu vcházet civilní obyvatelstvo začal letecký nálet, který způsobil zhroucení budovy Apelačního soudu. Sutiny zasypaly šachtu a pohřbily sestupující do kanálu.
          Nakonec ze staroměstské posádky do Śródmieście přešlo asi 3 000 lehce zraněných a členů hospodářských oddílů a asi 1 500 vojáků bojové skupiny. Do čtvrti Żoliborz se přemístilo asi 800 povstalců (spolu s oddíly Zemské armády).

Trasa spojení kanály čtvrti Żoliborz se Starým městem

          Ve Starém městě zůstalo okolo 200 povstalců, většina z nich se ukryla mezi civilní obyvatelstvo, 2 500 těžce zraněných, kteří zůstali spolu s částí sanitářek v polních nemocnicích a více než 40 000 civilních obyvatel (mezi nimi 5 000 těžce zraněných).
          Po vkročení německých sil do Starého města se rozpoutaly masové vraždy a násilné činy. Většina těžce zraněných povstalců byla vyvražděna. Jen nepatrnou část z nich bylo dovoleno vynést. Jistý počet zachránili zranění němečtí vojáci, nedávní zajatci povstalců, přebývající ve stejných nemocnicích. Lidé podezřelí ze členství v Zemské armádě a osoby zesláblé byli rozstříleni na místě. Zbývající byli vyvezeni do táboru v Pruszkowě.

          Po podlehnutí Starého města byly ihned započaty pokusy o navázání spojení mezi Śródmieściem a Żoliborzem. Z obou čtvrtí vycházely kanálové hlídky, které se snažily nalézt cestu. Mimo jiné se hledalo spojení kanály vedoucími pod ruinami ghetta. Jedna z tras byla neprůchodná kvůli hrázi, která se vytvořila z lidských těl. Byly také nalézány přehrady vybudované Němci. Povstalci se pokoušeli rozbít je výbušninami nebo rozebrat.
          Po 10. září se povedlo vytyčit trasu Żoliborz – Śródmieście. Spojovala šachty v ulicích Stołeczna (dnes Popiełuszki) ve čtvrti Żoliborz a Zgoda ve čtvrti Śródmieście. Celková délka trasy byla 4 840 m.

Trasa spojení kanály čtvrtí Żoliborz a Śródmieście

          Trasu obsluhovali spojaři (většinou ženy) Speciální spojařské skupiny Hlavního velení a velení Varšavského okruhu Zemské armády (Zespół Łączności Specjalnej Komendy Głównej i Komendy Okręgu Warszawskiego AK). Do kanálů byly, kromě spojařských hlídek, vpouštěny pouze osoby legitimující se zvláštními propustkami. V kanálech se držela stráž. Bylo zakázáno přenášet soukromou korespondenci a rozšiřovat informace o službě v kanálech.
          Spojení kanály na trase Żoliborz – Śródmieście bylo v provozu do 29. září 1944, tedy do kapitulace čtvrti Żoliborz. Bylo rovněž vyvinuto úsilí s cílem zprovoznit telefonické spojení pomocí kabelu uloženého v kanálech. Práce prováděné ve velmi namáhavých podmínkách byly zakončeny 28. září ve večerních hodinách, což bylo den před kapitulací Żoliborze. Ohromný kus práce spojařů proto nepřinesl prakticky žádné výsledky.

          Čtvrť Mokotów byla po celou dobu Povstání až do kapitulace 27. září 1944 úplně odizolována od čtvrti Śródmieście. Od prvních srpnových dní probíhaly z obou stran pokusy o navázání spojení. Po několika neúspěšných výpravách se 7. srpna dvě spojařky ze štábu gen. „Montera“, dříve seznámené se schématem kanalizační sítě, vydaly od šachty v ulici Al. Ujazdowskie u náměstí Trzech Krzyży kolektorem vedoucím pod čtvrtí ovládanou Němci ve směru náměstí Unii Lubelskiej. Po uplynutí několika hodin se dostaly k šachtě ve čtvrti Mokotów. Když vylezly na povrch, zjistily, že se nacházejí v okolí ulice Szustra. Neznaly heslo platné ve čtvrti Mokotów, proto se legitimovaly znalostí kryptonymů členů velení. Byly doprovozeny k velení pluku „Baszta”, kterému podaly hlášení o tom, že přišly kanály ze Śródmieście a přinesly rozkazy od gen. „Montera”.

Trasa kanály ze čtvrti Mokotów do čtvrti Śródmieście

          Spojení obou válčících čtvrtí se stalo skutečností. Byly stanoveny základní pravidla týkající se navazování a udržování kanálového spojení. Trasa byla velmi náročná. Na úseku 60 metrů měl kanál výšku pouze 70 cm, proto bylo nutné se zde plazit. Byly započaty snahy o nalezení pohodlnější trasy – korunované úspěchem.
          Nová trasa, vedoucí kanálem odvádějícím přebytek dešťových vod, od ulice Pulawska u styku s ulicí Dworkowa končila šachtou u sbíhajících se ulic Al. Ujazdowskie a Wilcza. Na nejnáročnějších úsecích trasy byla připevněna do stěn lana zabezpečující před uklouznutím. Byla to jediná dopravní trasa nenalezená po celé Varšavské povstání Němci.

Trasa kanály ze čtvrti Mokotów do čtvrti Śródmieście přes park Łazienki

          Spojení kanály na jižní trase bylo v přísné konspiraci. Přechod byl povolen jen osobám se zvláštními propustkami. Šachty střežily četnické hlídky. Kromě spojařů byli vysíláni do čtvrti Mokotów důstojníci plnící speciální poslání. V polovině září získali povolení k využívání kanálové cesty Zawiszacy (nejmladší skupina junáckých Szarých Szeregů) z Junácké polní pošty (Harcerskiej Poczty Polowej). Jejich prostřednictvím bylo doručeno značné množství dopisů adresovaných obyvatelům obou čtvrtí.

První skupina spojařů ze Środmieścia na Mokotów

          Ve druhé polovině září 1944 probíhaly těžké boje povstaleckých sil bránících se před náporem německé převahy ve čtvrti Czerniaków. Dokonce ani výsadek dvou praporů 8. pěšího pluku LWP (Ludowe Wojsko Polskie - Polská lidová armáda; pozn. překl.: pravidelná armáda podléhající Lublinské vládě a tedy zprostředkovaně Stalinovi) gen. Berlinga nemohl změnit situaci. Zbytky seskupení „Radosław” a seskupení „Kryska” byly vytlačeny do obvodu ulic Wilanowska a Zagórna.
          15. září ráno pplk. „Radosław” poslal kanály do Mokotowa hlášení o situaci. 15. září odpoledne pplk. „Sławbor” Jan Szczurek-Cergowski, velitel Podobvodu jižní Śródmieście, vyslal spojařku, která asi po 3 hodinách dorazila do Czerniakowa, aby navázala spojení s „Radosławem”. Stejného dne spojařka přinesla „Sławborovi” odpověď od „Radosława”.
          16. září brzy ráno poslal „Sławbor” válčícím v Czerniakowě celou svou rezervu munice, tzn. 500 ks nábojů do pušek, 500 ks nábojů do samopalů a 2 samopaly sovětské výroby s 2 000 náboji. Transport bohužel nebyl bojujícím doručen a vrátil se zpět do Śródmieście.
          Pozdě večer 19. září pplk. „Radosław” rozhodl o evakuaci části svého seskupení (zranění a nevybavení municí) kanály do Mokotowa. Ostatní v počtu asi 160 ozbrojených povstalců, jimž velel kpt. „Jerzy” Ryszard Białous, pokračovali v obraně spolu se zbytkem berlingovců pod velením mjr. Łatyszonka. Ústup začal o půlnoci z 19. na 20. září 1944. Do Mokotowa do šachty v ulici Dworkowa přešlo asi 200 lidí, z toho polovina zraněných. Mezi vojáky „Radosława” bylo více než deset vojáků ze seskupení „Kryska”.

Trasa kanály ze čtvrti Czerniaków do čtvrti Mokotów

          23. září definitivně podlehla čtvrť Czerniaków. Část povstalců, která nezahynula během bojů, byla zavražděna příslušníky jednotek SS, mj. kaplan seskupení „Kryska” kněz Józef Stanek „Rudy”, oběšený na stěně budovy. Přepravit se na druhý břeh Visly se povedlo jen málo komu. Několik povstalců, jimž velel kpt. „Jerzy”, se přebilo podél ulice Książęca do čtvrti Śródmieście. S malou skupinou povstalců a berlingovců bylo zacházeno jako s válečnými zajatci. Jistý počet bojovníků se vmísil do davu civilních obyvatel a byl s nimi odveden do Pruszkowa.

          24. září 1944 začalo dobývání čtvrti Mokotów. Po 2 dnech těžkých bojů, s utrpěním značných ztrát, a vytlačení povstalců do ohraničeného obranného území, se velení čtvrti rozhodlo pro ústup kanály do Śródmieście. První měli odejít vojáci nejvíce vystavení nebezpečí represí ze strany nepřátel: štáb, příslušníci II. odboru (kontrašpionáž), vojáci PAL (Polska Armia Ludowa - Polská lidová armáda; pozn. překl.: levicová ozbrojená podzemní organizace), skupiny oddělení propagandy, soud a prokuratura, četnický oddíl (vykonávající rozsudky nad členy SS, SA a tzv. Volksdeutsche), oddíly Kedywu (Kierownictwo Dywersji Komendy Głównej AK - Vedení diverze Hlavního velení Zemské armády) pplk. „Radosława”. Opustit čtvrť měli také lehce zranění pohybující se vlastními silami. Zbývající oddíly měli tvořit jistící skupinu, jejímž velitelem se stal mjr. „Zryw” Kazimierz Sternal.
          Evakuace byla zahájena 26. září v ranních hodinách. Zástup evakuovaných měl scházet do šachty v ulici Wiktorska. Cílovým bodem byla šachta v ulici Wilcza. Většina opouštějících Mokotów se ocitla v kanálu poprvé v životě. Po vstupu první skupiny do kanálu přiletělo německé letadlo, které vybombardovalo ulici Puławska v okolí šachty. Na hlavy procházejících se sypaly sutiny. Vypukla panika. Zástup se obrátil a běžel směrem k šachtě, zničené bombou. Proto bylo třeba pokračovat v pochodu. Po 11 hodinách cesty kanálem vojáci nakonec vyšli bez ztrát v ulici Al. Jerozilimskie na povrch.
          Poněvadž šachta v ulici Wiktorska a úsek kanálu byly zničeny, byla zpřístupněna nová šachtav ulici Szustra 6. Od ní vedl do kolektoru nízký kanálek, podobný jako pod ulicí Wiktorska.
          V 16:00 hodin následovalo 2hodinové příměří. Mokotów začalo opouštět civilní obyvatelstvo. Velitel Mokotowa pplk. „Karol” Józef W. Rokicki poinformoval rádiem gen. „Montera” o záměru evakuovat večer oddíly do čtvrti Śródmieście. „Monter” odpověděl, že nesouhlasí s evakuací a přikazuje se bránit. Odpoledne přišel další německý útok. Ve 20:00 hodin rozhodl pplk. „Karol” o zahájení evakuace.
          U šachty v ulici Szustra se zmítal dav. Sjednat pořádek se pokoušeli vojáci seskupení „Radosław” a mjr. „Zryw”. V té době pronikli po více než deseti hodinách pochodu do Śródmieście první evakuovaní a vycházeli šachtou v ulici Wilcza. Zmatek se stupňoval. Do kanálu vcházeli také civilní osoby se zfalšovanými propustkami. Sestupy do kanálu se uskutečňovaly i jinými šachtami, nacházejícími se mimo kontrolu, mj. šachtou na rohu ulic Szustra a Bałuckiego a také v ulici Belgijska.
          Ve 21:00 hodin začala opravdová evakuace. Do kanálu vcházely postupně, ne vždy shodně s připraveným plánem, seskupení „Radosław”, skupina zraněných, civilní vedení, sanitární služby, uprchlíci, zranění z posádky B-3 pluku „Baszta”, zbytky praporu „Garda”. Ve 23:15 vešel do kanálu, spolu se svými vojáky, pplk. „Karol”. O půlnoci měly ustupovat jistící oddíly.
          Nejprve se skupina se štábem posouvala kupředu pomalu. Později se zastavila. Protože kanálem mohla postupovat jen jedna osoba, bylo těžké zjistit příčinu nehybnosti. Po vyslání průvodce na zjištění situace se ukázalo, že v kanálu se v délce půl kilometru unavení a napůl spící vojáci posadili ve smrdící vodě a nechtějí jít dále.
          Pplk. „Karol”, s doprovázejícím ho seržantem, se s potížemi dostal dopředu. Zjistil, že se tam před vojáky 1. pluku Szwoleżerů nachází na délce několika desítek metrů hlubší zapáchající břečka, sahající téměř po ramena. O kus dále byla první z překážek – ocelové kolejnice opletené ostnatým drátem vhozené do kanálu, zabraňující dalšímu pochodu. Spojařky vyslané „Karolem” ohnuly dráty, ale získaným otvorem se mohla s nemalým úsilím protáhnout jen jedna osoba. Několik desítek metrů dále Němci připravili podobnou past.
          Vzduch v kanálech se stával čím dál těžším. Amoniak smíchaný s karbidem vápenatým, vhazovaným Němci, vytvářel plyn pálící v očích. Povstalci ztráceli síly a zmocňovala se jich panika kvůli jakékoli znepokojující události. Dav se v kanálu tlačil, lidé často dostávali nervové šoky, v neproniknutelné tmě prožívali halucinační vize, začínali do sebe střílet a vrhat granáty, protože brali své kolegy za Němce. Lidé se brodili v břečce, uklouzávali a padali tváří do páchnoucích výměšků, klopýtali o těla mrtvých nebo zahozené předměty. Nepanoval ani zbytek klidu, bezvládný zástup se motal v tmavých kanálech, poslepu se brodil.

V kanálu (nakreslil Przemek Szelągowski)

          Nakonec skupina „Karola” došla k rozcestí v kanálu, jedna tepna vedla do Visly a druhá nahoru do ulice Górnośląska. S dobrým průvodcem, orientujícím se v kanálech, se jí podařilo projít trasu i přes všechny překážky a nebezpečí. Zde se setkala se skupinou vyslanou gen. „Monterem” s rozkazem k návratu do Mokotowa.
          Opakované a překrucované zprávy znejistili většinu z pochodujících kanálem. Část se vrhla zpět k návratu, šlapajíce po čekajících. Jedno z družstev Szwoleżerů bylo odstrčeno ve směru Visly a nalezlo se u šachty v ulici Wilanowska. Když vyšlo na povrch, narazilo na klidně snídající německé vojáky. Po výměně střel se povstalci rychle vrátili k šachtě. Potom po určité době šťastně dosáhli ulice Al. Ujazdowskie . Pronikl tam rovněž posel „Montera” spolu s pplk. „Karolem”, jenž ho přesvědčil o nereálnosti jeho mise.
          Avšak slova o návratu do čtvrti Mokotów se už nepovedlo vzít zpět. Dav napíral ve směru šachty v ulici Al. Ujazdowskie a promíchal se. Jedni křikem vybízeli k návratu do Mokotowa a ušlapávali ve vzrušení poražené ve vodě, jiní nabádali k pokračování v cestě, ale přesně ji neznali, protože ztratili průvodce.
          Lidé vycházející šachtou u styku ulic Wilcza a Al. Ujazdowskie byli ve stavu krajního fyzického i nervového vyčerpání. Mnoho z nich nevidělo. Poslední skupina dosáhla šachty po 23 hodinách bloudění v kanálech.

Příjem vojáka z Mokotowa ze šachty v ulici Al. Jerozolimskie

          Gen. „Monter” kategoricky žádal, aby byl zopakován pokus o proniknutí do čtvrti Mokotów. Na rozkaz pplk. „Karola”, který nevěřil v úspěch předsevzetí, byl zformován pochodový zástup, který pod vedením dvou spojařek vešel do kanálu. Za spojařkami šel pplk. „Karol” a mjr. „Tomir” ze čtvrti Śródmieście se svými lidmi, jejich úkolem bylo podpořit obránce Mokotowa.
          Když ušli část trasy, potkali v kanálu úplně vyčerpaný oddíl, který vedl pplk. „Góra” Paweł Zagórowski, šéf štábu „Karola”. Dozvěděli se od něho, že je to poslední oddíl ustupující z Mokotowa a přechod do čtvrti Mokotów není možný.
          Po krátké poradě se zástup plnící rozkaz „Montera” vydal na další pochod. V kanálu odvádějícím přebytek dešťových vod nikdo nebyl. Vzduch byl čím dál horší, přibývaly mrtvoly. Kdesi z daleka byl slyšet neskutečný hluk a nářek, vycházející z neznámého místa a rozšiřující se do dálky. Byl to křik a šílený smích ztracených v labyrintu kanálů.
          Poté oddíl narazil na úsek kanálu s otevřenými šachtami. Dole čekaly zátarasy. Při přiblížení se vojáků k zátarasům se z vrchu sypaly granáty. Další pochod byl vyloučen. Dvě spojařky mající rozkaz od „Montera” pro „Zrywa” se bez ohledu na okolnosti rozhodly pokračovat v cestě. Opatrně se vyhnuly zátarasům a vydaly se dopředu do tmy. Protáhly se skrz klubka z ostnatého drátu. Náhle jednu z nich uchopily mužské ruce. Byl to povstalec zamotaný v ostnatém drátu, nic neslyšící po výbuchu granátu. Křičely mu do ucha aby se choval tiše, pomohly mu vymotat se z pasti a rozhodli se ve třech vrátit do Śródmieście. Proniknout do Mokotowa nebylo možné a v této situaci smyslu zbavené.
          Ne všem vojákům z Mokotowa, kteří sešli do kanálu, se povedlo přejít do čtvrti Śródmieście. Panika vznikající z odporujících si informací způsobila, že se někteří vrátili zpět. Přispěl k tomu nešťastný rozkaz „Montera”. Cestou ztratili v kolektoru orientaci, blouděním v temnostech i pojem o čase. Toulali se více než 20 hodin a hledali východ z kanálu. Mnoho z nich, bez úspěchu hledajících únik z pasti, spáchalo individuální nebo hromadnou sebevraždu.
          27. září se dostala část povstalců k otevřené šachtě v ulici Dworkowa. . Po výstupu na povrch je obklíčilo SS.

Výstup z šachty přímo do rukou Němců v ulici Dworkowa

          Po kontrole a odebrání dokladů bylo 120 bezbranných povstalců a civilistů, mezi nimi 50 vojáků posádky B-1 pluku „Baszta”, rozstříleno četníky. Německý důstojník, který se objevil poblíž, zastavil další popravy. Platilo již příměří a s povstalci mělo být zacházeno jako s válečnými zajatci.
          Ze čtvrti Mokotów se kanály vydalo ve dnech 26. – 27. září 1944 celkem okolo 950 osob. Následkem panující situace jich tam mnoho zůstalo navždy. Nepodařilo se zidentifikovat všechna těla nalezená později v kanálech. Zvětšily armádu „nezvěstných ve Varšavském povstání”.

          Události v kanálech tvoří důležitou součást dějin Varšavského povstání. Stupeň využívání kanálů v boji a odehrávající se tam drama je ojedinělé v historii 2. světové války.
          Jednotlivá místa, svázaná s ději ve varšavských kanálech během Povstání, jsou zdokumentována na Mapě pamětních míst na naší internetové straně.
          Zajímavosti o tématu, kterým se zde zabýváme, lze nalézt v knize: Duchowski, T. - Powałkiewicz, J.: Kanały - trasy łączności specjalnej (kanałowej) Powstania Warszawskiego, Askon (cyklus: Warszawskie Termopile 1944), Varšava 2003.
          Epický obraz událostí v kanálech představil Andrzej Wajda ve filmu Kanály, zrealizovaném roku 1956 na základě vyprávění Jerzyho Stefana Stawińského, jenž byl během Varšavského povstání velitelem spojařské posádky K-4 pluku „Baszta” ve čtvrti Mokotów.

vypracoval Maciej Janaszek-Seydlitz
přeložil Jan Bělecký