Nejmladší vojáci Varšavského povstání v německém zajetí

Úvod

          Ve chvíli vypuknutí Varšavského povstání 1944 šlo do boje ve Varšavě asi 50 tis. vojáků v různých konspiračních seskupeních, rozložených prakticky po všech čtvrtích Varšavy. Převážně to byly oddíly Zemské armády (Armia Krajowa, AK), ale rovněž nevelké síly jiných organizací: Národní ozbrojené síly (Narodowe Siły Zbrojne, NSZ), Lidová armáda (Armia Ludowa, AL), Polská lidová armáda (Polska Armia Ludowa, PAL), Bezpečnostní sbor (Korpus Bezpieczeństwa, KB).
          Podle původního záměru bylo datum zahájení povstání stanoveno na 27. července 1944. Předcházel mu stav bdělosti oddílů v určených shromažďovacích místech. Termín byl odvolán, vojáci se rozešli do svých domovů. Další termín byl narychlo vyznačen na 1. srpna v 17:00 hodin. Rozkazy doručované spojkami přišly do jednotlivých buněk na poslední chvíli, a z toho důvodu se značná část vojáků nedostala včas na dříve určené pozice. Vypuknutí povstání je zaskočilo v místech vzdálených od shromažďovacích míst, odřízlo od skladů zbraní.
          Jelikož bylo hlavní město rozděleno na mnoho samostatných ohnisek bojů, v mnoha případech bylo nemožné proniknout k mateřských oddílům. Povstalci se v této situaci připojovali k nejblíže položenému oddílu, tam byli zaregistrováni a účastnili se bojů.

          Po podepsání kapitulace Povstání 2. října 1944 v Ożarowě v sídle německého generála Ericha von dem Bacha se povstalečtí vojáci začali připravovat na pochod do zajetí. Vojákům AL a KB byly vydány legitimace Zemské armády chránící je před vyhlazením nacisty. Oddíly se shromažďovaly v místech, v nichž se seřazovali na pochod. Vojáci pochodovali v sevřeném šiku a nesli zbraně, které odkládali v určených místech. V souladu s dřívější dohodou byly odevzdávané zbraně poškozeny, aby je nepřítel nemohl znovu použít.

          Celkem ve dnech 4. - 5. 10. 1944 padlo do německého zajetí okolo 15 tis. povstalců. Byly to dekonspirované oddíly s prozrazenými, vedle pseudonymů i pravými jmény vojáků. Jistá část povstalců odešla z města spolu s civilním obyvatelstvem. Byli to mj. vojáci Kedywu (Kierownictwo Dywersji Komendy Głównej Armii Krajowej - Vedení diverze Hlavního velení Zemské armády) - záškodnictví - odcházející s rozkazem pokračovat v konspirační činnosti.



Zajetí

          Mezi více než deseti tisíci zajatých povstalců bylo asi 2,5 tis. žen a 1,1 tis. chlapců ve věku od 11 do 18 let. Byli to nejmladší zajatci ve válečných dějinách, tvořící ojedinělou skupinu, neopakovatelnou a bez porovnání s jakoukoli jinou. Jak již bylo zmíněno nacházeli se mezi nimi držitelé Kříže Virtuti Militari, Válečného kříže a Záslužného kříže s meči. V souladu s ustanoveními Ženevských konvencí z 27. července 1929 s nimi mělo být, spolu s ostatními vojáky, zacházeno jako s válečnými zajatci.

          Transporty se zajatci vyjížděli do německých zajateckých táborů z Ożarowa a Pruszkowa. Povstalci cestovali do táborů v zavřených zadrátovaných nákladních vagónech, v jednom vagónu se tlačilo 50 až 60 osob, hlídal je silný německý ozbrojený doprovod. Vzhledem k tomu jak bylo těsno v nich nebylo možné sedět, při krátkých přestávkách nebyly vagóny otevírány, fyziologické potřeby se odbývali ve voze. Se záměrem terorizovat převážené zajatce Němci stříleli naslepo ze samopalů podél vagónů, chtěli vyloučit pokusy o útěk a utišit výkřiky lidí dusících se v přeplněných vozech. Vedle zdravých byli ve vagónech natlačeni také zranění a nemocní. Za Čenstochovou byl jeden z vagónů ostřelován a důsledkem toho zabit jeden povstalec a dva další zraněni. Tělo zavražděného zůstalo ve voze a raněným nebyla udělena žádná pomoc před příjezdem do zajateckého táboru.



          Varšavští povstalci byli umístěni mj. v pěti zajateckých táborech:

       Stalag 344 O/S Lamsdorf (současné Łambinowice)
       Stalag XI A Altengrabow v blízkosti Magdeburga
       Stalag XI B Fallingbostel v blízkosti Hanoveru
       Stalag X B Sandbosten v blízkosti Hanoveru
       Stalag IV B Mühlberg-Elbe v Sasku

          Podmínky ubytování byly v táboře Lamsdorf velice nepříjemné. Povstalci byli umístěni v podtáboře pro sovětské zajatce ve zdevastovaných, zavšivených barácích. Obytné baráky nebyly vybaveny žádným sociálním zařízením, chyběla voda a latríny se nacházely v odlehlých zákoutích táboru. Jediným vybavením byly vzájemně se sebou zbité patrové dřevěné pryčny a železná kamínka na vytápění, ale nebylo do nich zajištěno dostačující množství paliva. Zajatci nedostali matrace ani deky, museli se o sebe postarat sami, jestliže nechtěli spát na holých prknech. Umývárny nahrazovalo kamenné koryto s ledovou vodou ze studně. Chlad často nutil ke spánku v oblečení.

          Všude panující špína byla živnou půdou pro hmyz, který se stal skutečnou pohromou. Večer, když brouci vycházeli z úkrytů a útočili na své oběti s takovou silou, že nebylo možné spát, bylo vyhlašováno "hmyzobití". Zajatci se vysvlékli, posadili na podlahu (nebyly zde stoličky ani lavice) a hledali parazity ve švech oblečení. Praktikovali se také jiné způsoby "lovu". Nepřinášelo to ovšem očekávané výsledky vzhledem k tomu, že nebylo možné odstranit příčinu tohoto stavu. Pobyt v těchto podmínkách měl za následek vyčerpání organismu, který poté snadno podléhal infekcím a epidemiím.

          Pro mnoho nezletilých zajatců byl zásadním problémem nedostatek jídelních misek a lžic. Byli donuceni požívat pokrmy v plechovkách po konzervách, které rychle podléhaly korozi. Strava byla velmi špatná. Německé vojenské velení mělo povinnost, v souladu se Ženevskou konvencí, zabezpečit zajatcům stravu odpovídající přídělům v jejich rezervní armádě, avšak živili polské zajatce značně hůře od tohoto standardu, udržovali je na hranici hladu nebo ve stavu chronického hladu. Nízkokalorická a jednotvárná strava zajišťující denně asi 700 kal byla důvodem ztráty hmotnosti nezletilých vězňů a také různých nemocí. Stačí uvést, že denní dávka pro mládež by měla obsahovat v závislosti na věku od 2600 kal pro 12leté do 3700 kal pro 18leté. Jak je vidět celodenní příděl stravy nestačil na uspokojení základních potřeb lidského organismu. Všichni nezletilí zajatci táboru Lamsdorf ve svých výpovědích hledí na život v táboře přes prizma hladu. Hlavním cílem hladovění zajatců bylo jejich zničení.

          Důsledkem nedoživení, naprosto nevyhovujících podmínek ubytování a všudypřítomné špíny byl rychlý rozvoj nemocí, zejména krvavého průjmu, břišního a skvrnitého tyfu, anémie, zapálení plic a kurdějí. Bez ohledu na šířící se nemoce si vedení táboru nedělalo starosti se zajištěním alespoň základní péče a lékařské pomoci pro zajatce. Ve válce o přinejmenším částečné zlepšení fatálního zdravotního stavu nezletilých zajatců, lékaři AK zařídili provizorní marodku v jedné z místností baráku pro mladistvé. V místnosti vytápěné briketami byly pryčny vystlané slamníky.

          Velice namáhavé byly každodenní několikahodinové nástupy, které německé vedení pořádalo venku, se záměrem kontrolovat početní stav chlapců z Varšavského povstání. Uboze oblečení mladiství zajatci stojící bez pohnutí v pozoru po kotníky v blátě, na mrazu a ve větru, mrzli až na hranici přežití. Mezitím chodil vedoucí bloku (blockführer) podél zástupu a zabavoval se počítáním zajatců. Jejich počet musel do jednoho souhlasit. Velkým utrpením byly také osobní prohlídky a prohledávání obytných místností zajatců v barákách.

          Režim v táboře byl obzvláště surový. Od setmění do úsvitu zavazoval zákaz opuštění baráku, v té době nemohli nezletilí zajatci vycházet dokonce ani do latríny, tj. díry v odhalené betonové desce. Silné reflektory, připevněné na strážních věžích, osvětlovaly v noci pozemek táboru. Přiblížení se k oplocení z ostnatého drátu nebo opuštění baráku v noci hrozilo smrtelným nebezpečím.



Neobvyklý nástup

          18. října 1944 byl ve Stalagu 344 Lamsdorf svolán nevídaný a nečekaný nástup, během kterého chtělo německé vedení táboru oddělit mladistvé vojáky vmíšené mezi dospělé kolegy. Německý velitel táboru pplk. Messner podvedl polské výkonné důstojníky, pečovatele o nezletilé, tvrdíc, že hodlá oddělit děti a nezletilé a zajistit jim tak lepší podmínky a přemýšlí dokonce o jejich vyslání do péče RGO v Čenstochové.

          Dodatkovým záměrem Němců bylo natočení propagandistického filmu zneužívajícího motiv dětských vojáků k rozšíření myšlenky Volkssturmu (lidová domobrana) mezi mladistvými Němci. Jednalo se o územní vojenskou organizaci III. říše, vytvořenou podle výnosu Hitlera ze dne 25. září 1944 (vyhlášeno 18. října 1944) v rámci totální mobilizace, která měla posílit Wehrmacht. Volkssturm byl tvořen z osob schopných nosit zbraň ve věku od 16 do 60 let, kteří doposud z důvodu zaměstnání v hospodářství nebyly ve vojsku. Goebelsovská propaganda zdůrazňovala, že Volkssturm po boku pravidelné armády ještě může vyhrát válku. Film o průběhu nástupu dětí a mládeže ze Zemské armády v zajateckém táboře Lamsdorf měl podle plánu Němců, pomocí psychologického účinku, sloužit jako pobídka ke vstupu německé mládeže do řad Volkssturmu.

          Před dlouhé zástupy stojících zajatců začali na rozkazy důstojníků postupně vystupovat 11letí, 12letí, 13letí, 14letí, 15letí, 16letí, 17letí vojáci Zemské armády, hrdinové povstaleckých bojů, držitelé Kříže Virtuti Militari, Válečného kříže. S postupným zvětšováním skupiny chlapců vystupujících před zástup přepadl nacisty vztek a přerušili natáčení. Pochopili, že natočený film nabral úplně odlišný význam, oslavuje hrdinství a mužnost nejmladších vojáků ve Varšavském povstání. Na vlastní oči se přesvědčili, že v Polsku šli do boje proti nenáviděným okupantům všichni a takové chlapce - vojáky neměla žádná jiná armáda.

          Na nástupním dvoře táboru Lamsdorf stálo 550 nejmladších vojáků světa. V Lamsdorfu se ale přeci nalézala jen nepatrná část z nich, většina neplnoletých opustila ruiny města spolu s rodiči a civilním obyvatelstvem. Mnoho mladých povstalců bylo drženo rovněž v jiných zajateckých táborech. V zástupu dospělých zůstalo několik desítek chlapců, kteří neuvěřili dobrým intencím vedení táboru a po výzvě nevystoupili.

          Nacisté nedodrželi slovo. Po nástupu zbavili chlapce ochrany dospělých a umístili je v samostatné části táboru s přísným režimem, zařadili je do 5. zajatecké kategorie, vůči které se bylo možné chovat libovolně krutě s pocitem beztrestnosti.



Vzdor

          Nelidské podmínky, v jakých přebývali mladiství zajatci, vyvolávaly pochopitelnou touhu pokusit se o útěk. Mezinárodní právo uznává přirozenou snahu zajatce o získání svobody. Zajatec, který se pokusil o útěk, dokonce i vícekrát, a byl v jeho průběhu chycen, by za to měl podléhat pouze disciplinárnímu trestu. Použití zbraně proti utíkajícímu zajatci bylo možné, ale po předchozím varování a výzvě k zakončení útěku.

          Několik chlapců se rozhodlo pro pokus o útěk. Byli to 17letí starší střelci: Jan Lewandowski "Aleksander" (držitel Válečného kříže), Janusz Zbigniew Sznytko "Bogdaniec" a Ireneusz Jan Wisniewski "Irek". Rozhodli se utéct v noci z 1. na 2. listopadu 1944. Vyměnili si s kolegy oblečení, zbavili se v rámci možností všech součástí uniformy, např. knoflíků s orly. Měli v plánu dostat se nejprve do nepříliš přísně střeženého sektoru francouzských zajatců a potom přes dráty na blízké cvičiště.

          Po nástupu se již nevrátili do baráku. Zorientovali se jaká je frekvence svícení reflektorů na věžích, po jednom pokonali skoky vzdálenost dělící je od francouzského sektoru. Poté překonali mělký příkop a plot z ostnatého drátu. Po krátké poradě se vplížili pod plot oddělující je od cvičiště. Když byli pod plotem, tak zjistili, že kromě hlídek na věžích existují ještě dodatkové hlídky podél plotu v rozestupech 50 m. Chlapci přestřihli dráty a odsunuli pletence ostnatých drátů razíc si cestu ven. Vtom se nečekaně objevil německý důstojník, provádějící inspekci hlídek, jedoucí na kole a doprovázený psem. Pes zvětřil zběhy a začal štěkat. Nacista se zastavil, vyjmul zbraň a ze vzdálenosti 3 až 4 metrů začal bez varování střílet do bezbranných chlapců. Na místě zastřelil "Bogdańce", "Aleksandra" trefil do brady a "Irek" utrpěl dvě střelné rány expanzivními střelami, do levého ramene a pod levou lopatku. Po odhalení zběhů vystřelil důstojník raketu. Na místo se seběhla více než desítka vojáků a důstojníků. Začali nadávat a kopat mladíky ležící na zemi. Psi trhali jejich oděv a kousali je.

          S nosítky přišli sovětští zajatci zaměstnaní v lazaretu, zabrali zabitého "Bogdańce" i raněného "Irka", který byl v bezvědomí. Němci také jeho považovali za zabitého. Sebrali mu identifikační znak a v dokumentech učinili odpovědní zápis. "Aleksander" se vlastními silami vydal do lazaretu, ošetřili mu prostřelenou čelist a poté byl pobit a vyslýchán Němci. Později byl déle než 2 týdny zavřený na samotce, byl vypuštěn teprve při přenesení do jiného táboru.

          Mnohem složitější budoucnost čekala "Irka" Wisniewského. Považován za mrtvého a zbaven svého identifikačního znaku, byl tajně uzdraven společníky a po různých neuvěřitelných příhodách přetrval, s novým jménem, do vysvobození americkými vojsky. Osud byl na něj zlomyslný ještě hodně let po válce, když ho fakt odebrání znaku a provedení zápisu o úmrtí do táborové dokumentace zbavil statusu válečného zajatce a náležitého odškodňování z tohoto titulu.

          Udály se také jiné pokusy o útěk, bohužel žádný z nich nebyl odměněn úspěchem. Začátkem listopadu 1944 byl 14letý střelec Tadeusz Górski "Góral" zastřelen při pokusu zvednout z "pásu smrti" (zoraného pruhu země mezi dráty) hlavičku zelí přehozenou jedním z francouzských zajatců.

          Tímto způsobem "rytířský" Wehrmacht realizoval zápisy Ženevských konvencí.

          Po válce se rodině nepovedlo nalézt hrob Janusze Zbigniewa Sznytky "Bogdańce" zastřeleného v táboře Lamsdorf.

          Nebyly to jediné oběti. V únoru 1945 umřel na následky podvyživení 15letý střelec Jan Walczak "Józek", zajat. č 103218. Během sovětského leteckého útoku na ustupující kolonu zajatců s německým ozbrojeným doprovodem dne 8. května 1945 byli zabiti 3 chlapci: 15letý střelec Wojciech Kowalski "Wojtek", zajat. č. 103856, držitel Válečného kříže, 15letý střelec Stanisław Kowalczyk "Krowa", zajat. č. 103221, a 17letý střelec Zdzisław Janiszewski "Furman", zajat. č. 105483. 11 mladistvých zajatců bylo zraněno nebo pohmožděno.



Pozdější osudy

          V období mezi druhou polovinou listopadu 1944 a druhou polovinou ledna 1945 byli mladiství zajatci přeneseni z táboru Lamsdorf do jiných zajateckých táborů. Byly to:

       Oflag VII A Murnau
       Stalag XVIII C Markt Pongau
       Stalag VII A Moosburg
       Stalag VII B Memmingen
       Stalag III A Luckenwalde
       Stalag VII C Sagan
       Stalag IV B Mühlberg
       Stalag IX C Bad Salza
       Stalag XIII D Nürnberg
       Oflag II D/Z Gross Born


          Pouze jeden z nezletilých zajatců, 11letý střelec Ryszard Chęciński "Myszka" byl německým velitelstvím uvolněn ze zajetí. Převzala ho matka se statusem civilní nesvobodné pracovní síly.

          Mladiství zajatci převážení do jiných táborů byli nuceni otrocky pracovat v německých zbrojních továrnách. Což bylo dalším narušením Ženevských konvencí, které stanovily, že práce vykonávané zajatci nesmí mít bezprostředně vojenskou povahu nebo určení a nesmí způsobovat ohrožení zdraví ani vytvářet nebezpečí. Chlapci byli nuceni vyrábět letadla "Messerschmidt", útočná děla, protipěchotní a protipancéřové miny, kulomety. Když se vyskytla příležitost, zajatci sabotovali vykonávanou práci. Po mnoha letech fiktivní status zajatce zabránil mladistvým nevolníkům žádat odškodnění za nucené práce pro III. říši. Teprve po určité době, s vydatnou pomocí Fundace polsko-německé pojednání, se podařilo napravit tuto očividnou nespravedlnost.



Epilog

          Osudy mladistvých varšavských povstalců uvolněných v roce 1945 ze zajetí se vyvíjely různě. Část osvobozená sovětskými vojáky se ihned vrátila do Polska. Osvobození americkou armádou částečně skončili v Kompaniích Wartowniczych (strážní posádky - polské vojenské oddíly), organizovaných v Německu armádou USA. Jiní byli přijati do Junácké školy kadetů (Junacka Szkoła Kadetów) v Palestině. Později se část z nich v roce 1947 vrátila do Polska a někteří se rozeběhli po celém světě. Ti, kteří se vrátili do vlasti se po dlouhou dobu nedočkali morální satisfakce ze strany vedení státu, často byli diskriminováni i ponižováni a dokonce vězněni.

          Bez ohledu na to mnoho z nich vystudovalo ve vlasti nebo v zahraničí vysoké školy, stalo se vynikajícími vědci a inženýry, dostalo se na vysoká stanoviska ve státním aparátu i diplomacii. Jejich hluboké vlastenectví a také nepoddajný duch vykázaný v hrozných podmínkách německého zajetí zasluhuje na nejvyšší uznání a stálou paměť budoucích pokolení. Osudy každého z nich by stálo za to zpracovat samostatně. Byli mezi nimi kromě rozených Varšavanů a obyvatel okolí Varšavy chlapci téměř ze všech koutů tehdejšího Polska, od Kresů (východní část) až po Poznaň a Katovice.

          Jestliže bereme jako bernou minci datum přibytí do táboru Lamsdorf (6.10.1944), můžeme konstatovat, že mezi 550 mladistvými zajatci, kteří se zúčastnili nástupu 18. října 1944 byli:

         2 - 11letí
         6 - 12letých
         9 - 13letých
        48 - 14letých
      115 - 15letých
      175 - 16letých

          Na základě dostupných pramenů můžeme potvrdit, že:
          3 z nich byli držitelé Kříže Virtuti Militari
          18 z nich bylo držiteli Válečného kříže


          Z uvězněných chlapců bylo 206 (tedy 37 %) během Varšavského povstání 1944 s uznáním výjimečné mužnosti povýšeno do vyšších vojenských hodností, včetně podporučíka.