17. září bylo Polsko nečekaně z východu napadeno druhým nepřítelem, Sovětským svazem. Na základě tajného dodatku smlouvy Ribbentrop-Molotow se Polská republika dostala pod okupaci dvou dobyvatelů.

Poslední strany tajné smlouvy

    
Společná porada německých a sovětských důstojníků           Pancéřoví druhové ve zbrani   

          Po 20 letech znovu získané nezávislosti v roce 1918, po více než 100letém období rozdělení (tzv. rozbiory) provedeném Prusy, Rakouskem a Ruskem, začalo 6leté krušné období okupace. Ze všech napadených států ve 2. světové válce probíhala válka v Polsku nejdéle.
          Podrobená země byla rozdělena Německem a Sovětským svazem na dvě části s hranicí na řece Bug. Do německého a sovětského zajetí upadly statisíce polských vojáků a důstojníků. Němci po určité době řadové vojáky propustili domů a důstojníky poslali do zajateckých táborů. Osud polských vojáků zajatých sověty byl mnohem horší. Řadoví vojáci, spolu s velkou částí polského obyvatelstva z území obsazeného Ruskem, byli vyvezeni do lágrů na Sibiři a Dálném východě. Důstojníci byli umístěni v zajateckých táborech. Po jisté době byl s nimi ztracen kontakt.
          Části polských vojáků se povedlo utéct ze zajetí a dostat se na západ do Francie a Velké Británie, tam zahájili svůj další boj proti Německu. Určitá skupina zůstala v zemi a zahájila konspirační činnost.
          22. června 1941 Německo zaútočilo na svého nedávného spojence – Sovětský svaz. Rychle kupředu postupující německé vojsko obsadilo část území Polské republiky, kterou anektoval v roce 1939 Sovětský svaz. Celé Polsko se od tohoto momentu nalézalo pod německou okupací.
          Poláci od začátku okupace zahájili bezprecedentní boj s útočníkem. Polsko jako stát nepodepsalo kapitulační listinu. Polská vláda opustila zem a zahájila činnost v emigraci v Anglii. Byly vytvořeny polské ozbrojené formace ve Francii a Velké Británii. Rekrutovaly se z vojáků zářijové kampaně roku 1939, kteří překročili polsko-rumunskou hranici, aby se vyhnuli zajetí. Řady polských oddílů posílili rovněž dobrovolníci sídlící v době vypuknutí války v zahraničí.
          Po napadení Německem se SSSR v roce 1941 stal členem aliance spojenců ve válce s Hitlerem. Na základě dohody mezi Stalinem a polskou exilovou vládou v Londýně byli propuštěni z lágrů polští vojáci a bylo dovoleno vytvořit polskou armádu na území Sovětského svazu. Vzhledem k chybějícím možnostem jejího odpovídajícího vybavení a vyzbrojení Stalin dovolil přesun této armády na Blízký východ a tam se stala součástí britských formací. Během tvoření polských oddílů v Rusku vyšla na světlo skutečnost, že neodpovídá počet polských důstojníků přebývajících v sovětských zajateckých táborech. Polští diplomaté nemohli od ruských orgánů získat konkrétní odpověď na to, jaký je jejich osud.
          V dubnu 1943 Němci odhalili na ruském území, které obsadili, masové hroby v obvodě obcí Katyň, Miednoje a Piatichotki. Uložené v nich oběti byly zidentifikované mezinárodní komisí Červeného kříže jako polští důstojníci, umístění v zajateckých táborech v Kozielsku, Ostaszkowě a Starobielsku.

     
oběti Katyně

          V katyňských mohylách byly nalezeny pozůstatky asi 4,5 tis. důstojníků. Všichni byli zavražděni střelou z bezprostřední blízkosti do temene hlavy.
          Němci prohlásili, že masové vraždy byli provedeny NKVD na jaře roku 1940, využili tuto skutečnost ke spuštění protiruské propagandy v polské společnosti.

          Stalin zásadně odmítl německé oznámení, naopak tvrdil, že Němci provedli tento zločin. Po nátlaku polské vlády v Londýně o vyjasnění celé věci s ní jednoduše rozvázal diplomatické vztahy. Z více než 15 tis. zajatých důstojníků přebývajících v sovětských zajateckých táborech se jich zachránilo pouze asi 400.
          Vlády Velké Británie a Spojených států nezaujaly výrazné stanovisko ve věci Katyně, nechtěly dráždit spojence, jenž vyvíjel značné úsilí v zápasu s německou armádou. Stejná situace byla ještě mnoho let po zakončení války. Teprve v roce 1990 bylo přerušeno spiknutí mlčení a ruská vláda se oficiálně přiznala ke spáchání tohoto ohavného zločinu Sovětským svazem. Osudy některých zajatců jsou dodnes neznámé.
          K lepšímu pochopení komplikované situace, v jaké se nacházelo Polsko během 2. světové války, nesmíme zapomenout na to, že během konference Velké trojky v Teheránu v prosinci roku 1943 byla uzavřena mezi Stalinem, Rooseveltem a Churchillem tajná dohoda, na jejímž základě bylo provedeno poválečné rozdělení Evropy, které umístilo Polsko do sovětské sféry vlivu.

          O této skutečnosti Velká Británie a Spojené státy neinformovali exilovou polskou vládu, nacházející se v Londýně. Stalin zase zanedlouho, když Rudá armáda vstoupila za ustupujícími Němci na území Polska, povolal vlastní konkurenční polskou vládu.
          Další rozhodnutí, týkající se budoucího osudu Polska, byla přijata na konferenci v Jaltě v únoru roku 1945. Jaltská ustanovení přinesla Polsku implikace trvající několik desítek let po ukončení 2. světové války. Teprve začátkem 90. let se Polsko vymanilo ze sovětské sféry vlivu a po odchodu stálých vojsk Rudé armády z jeho území, se nejprve stalo členem NATO a v roce 2004 členem Evropské unie. Od této chvíle ztratilo celou svou platnost jaltské uspořádání.
          Na dobitém polském území už od roku 1940 Němci zakládali síť koncentračních táborů, doplňující již existující tábory na území Německa. Největším z nich byl, položený na jihu Polska, Auschwitz-Birkenau blízko městečka Osvětim. Německá volba místa položení tábora byla vedena čistě praktickými důvody. V blízkosti se nacházel velký železniční uzel, který umožňoval přijímaní transportů s vězni z celé Evropy. V tomto táboře bylo v letech 1940 - 1945 zavražděno asi 1,2 mil. lidí: Židů, Poláků, Cikánů, Rusů a také představitelů jiných národností. Nad bránou tábora, proměněného v současnosti na Pamětní muzeum, je k vidění nacisty umístěný nápis „Arbeit macht frei” (Práce osvobozuje). Heslo nesoucí tento obsah nabírá zvláště zvěrský a tragicky ironický smysl v místě, kde lidé lidem připravovali peklo na zemi, ničili je, krom jiného, hrozně těžkou a často i nesmyslnou prací.

Celkový pohled na tábor

  
Vjezdová brána do tábora                                 Krematorium              

          27. ledna 2004 se slavilo 60. výročí osvobození tábora sovětskými vojáky 60. armády 1. ukrajinské fronty. Ti v koncentračním táboře nalezli pouze několik tisíc nemocných a oslabených vězňů.
          Na polském území Němci realizovali nelítostný záměr o názvu Endlösung (Konečné řešení), jehož cílem byla fyzická eliminace židovského národa. V různých regionech Polska byla založena tzv. ghetta, do kterých bylo shromážděno židovské obyvatelstvo a následně bylo vyhlazeno. Část Židů umírala z důvodu nelidských podmínek panujících v ghettech (hlad a nemoce), jiní byli vražděni ve vyhlazovacích táborech, jako např. Majdanek, Treblinka, Auschwitz.
          Jedno z největších ghett bylo založeno v listopadu roku 1940 ve Varšavě. Ve vysokou zdí oplocené části města byly namačkány statisíce Židů, bydlící předtím ve Varšavě a také svážených z jiných míst Polska. Ze železniční odbočky umístěné u tzv. Umschalgplatzu odjížděly další transporty Židů do vyhlazovacích táborů. Celkem bylo do konce roku 1942 vyvezeno asi 300 tis. Židů. Na jaře roku 1943 se Němci rozhodli pro finální řešení židovského problému ve Varšavě. Ve varšavském ghettu zůstalo v té době pouhých cca 70 tis. osob. V dubnu roku 1943 Němci přistoupili k definitivní likvidaci ghetta. Na jeho terén vstoupily oddíly SS.

likvidace varšavského ghetta

          19. 04. 1943 několik stovek bojovníků pod vedením ŻOB (Żydowska Organizacja Bojowa - Židovská bojová organizace) zahájilo nerovný boj. Vypuklo Povstání ve varšavském ghettu. Židovští bojovníci věděli, že nemají šanci na úspěch. Chtěli jen důstojně zemřít. Před vypuknutím Povstání v ghettu polská podzemní organizace AK (Armia Krajowa - Zemská armáda) dodala ŻOB určité množství střelných zbraní, granátů a výbušného materiálu. Vybrané jednotky AK rovněž zahájily snahy o podporu židovských bojovníků zvenčí, snažily se vysadit v několika místech zdi ghetta a také útočit na německé hlídky. Povstání ve varšavském ghettu probíhalo do 24. května 1943.

    
likvidace varšavského ghetta                                           ruiny varšavského ghetta

          Po jeho úpadku nacisté vyvraždili zbytek židovských obyvatel a celou oblast ghetta změnili v ruiny..

          Jak je uvedeno výše, polský národ ani na chvíli nepolevil s odporem. Již na podzim roku 1939 začaly vznikat první konspirační organizace. Zakládali je polští důstojníci, kteří se nedostali do zajetí a unikli zatýkání Gestapem (nacistický bezpečnostní aparát). Zároveň vznikala, unikátní ve světovém měřítku, struktura podzemního státu. Vedle londýnské vlády byla povolána její zemská delegatura. Byly vytvořeny tajné struktury státní administrace, podzemní soudy. Jelikož okupanti zlikvidovali všechny školy s výjimkou základních a středních, zahájily činnost tajné střední a vysoké školy. Začalo fungovat Podzemní Polsko.

symbol Podzemního Polska (kotva)

          Zároveň se rozvíjela struktura podzemní armády. Mnoho konspiračních organizací, s nepříliš velkým počtem členů, vytvořených začátkem okupace, mezi kterými byl největší ZWZ (Związek Walki Zbrojnej - Svaz ozbrojeného boje), se spojilo a společně vytvořilo Zemskou armádu (AK), podléhající vládě v Londýně.

Orel Zemské armády (Armia Krajowa)

          Existovali rovněž nezávislé organizace jako Selské batalióny (Bataliony Chłopskie) nebo Národní ozbrojené síly (Narodowe Siły Zbrojne) (ačkoli část jejich struktur se stala součástí AK).
          Činnost odbojového hnutí byla reakcí na výjimečně brutální chování Němců vůči domácímu obyvatelstvu. Situace okupovaných států východní Evropy se zásadně odlišovala od osudu Francouzů, Belgičanů nebo Nizozemců. S Poláky a Rusy se zacházelo jako s podlidmi (Untermenschen). V polských městech byly provedeny masové razie. Lidé během nich pochycení byli vysláni do koncentračních táborů nebo zastřeleni při uličních exekucích, které byly jednou z forem dušení všech pokusů o odpor a také vytváření pocitu neustálého ohrožení a teroru. Za ukrývání Židů byly vražděny celé polské rodiny včetně žen a dětí. Přesto tisíce Poláků nemohly zůstat lhostejnými k tragédii svých židovských sousedů a pomáhaly jim. Systematicky byli pochytáváni a ničeni představitelé polské inteligence: kněží, lidé s vysokoškolským vzděláním, studenti. Statisíce Poláků byly vyslány na otrocké nucené práce do III. říše.
          V této situaci není překvapením determinace a hromadná účast Poláků v odbojovém hnutí.
          Členové Zemské armády byli aktivní na území celého státu. Ve vesnických a zalesněných oblastech tvořili sevřené partizánské oddíly, uniformované a vyzbrojené, provádějící ozbrojené akce a sabotáže.

Partyzánský oddíl za pochodu

          V městských oblastech byly vedeny průzkumné, výzvědné, propagandistické a výběrově sabotážní nebo diverzantní akce – byli likvidováni konfidenti a nebezpeční příslušníci gestapa, odsouzení rozsudky podzemních soudů, byly získávány zbraně a finance. Zároveň byly vedeny špionážní akce dodávající spojencům informace o ozbrojení, pohybech, dislokaci, atp. německých vojsk. Mezi spektakulární úspěchy výzvědné služby AK můžeme započítat např. získání technických detailů o německé raketě Wunderwaffe V-2, spolu s doručením do Londýna jejích důležitých elementů.
          Zemská armáda tvořila nejpočetnější podzemní armádu dobyté Evropy, měla celkem asi 500 tis. příslušníků. Polské území bylo rozdělené na oblasti, ve kterých působily jednotlivé formace Zemské armády. Vlivem přibližující se ruské ofenzívy se Zemská armáda připravovala na akci „Bouře” (Burza), jejímž cílem byla spoluúčast oddílů AK v osvobozování Polska a převzetí vlády podzemními státními strukturami na osvobozených územích.
          Vůdci podzemí nevěděli o tom, že tato činnost nemá šanci na úspěch, vzhledem k jaltským výsledkům. Po vstupu Rudé armády na polské území byly oddíly AK opět obkličovány a odzbrojovány NKVD, jejich příslušníci byli začleňováni do Rusy vytvářeného Polského vojska (Wojsko Polskie) nebo posíláni do lágrů. Část vojáků AK opětovně odcházela do konspirace na územích osvobozených Sovětským svazem. Za těchto podmínek v hlavním městě Polska, Varšavě, v druhé polovině roku 1944 dozrávalo rozhodnutí o vypuknutí povstání proti nacistickým okupantům.
          V červnu roku 1944 se britsko-americké vojsko vylodilo v Normandii. Operace se zúčastnili polští námořníci i letci a po rozvinutí fronty také tankové oddíly gen. Maczka.

     
vyloďování spojenců v Normandii

          Bojů pod Arnhem se účastnila polská parašutistická brigáda gen. Sosabowského.

parašutistický výsadek pod Arnhem

          Na východě se Rudá armáda nacházela několik stovek kilometrů od Varšavy. Němci byli na ústupu. V této situaci se vedení Zemské armády, očekávající rychlý příchod Rusů, rozhodlo zrealizovat plán „Bouře”. 1. srpna 1944 vypuklo Varšavské povstání. Boj o město zahájil 50tisícový Varšavský okruh Zemské armády s masovou účastí všech politických organizací a civilního obyvatelstva.

   
povstalecké oddíly

Stavba barikády

          Povstalci bez těžkých zbraní, vyzbrojeni pouze ručními zbraněmi, které stačily sotva pro každého desátého vojáka, vedli po 63 dní nerovný, heroický boj, proti 50tisícovému sboru, složenému z německých oddílů regulérních vojsk vyškolených do pouličních bojů, SS a policie, vybavenému dělostřelectvem, pancéřovými zbraněmi, letectvem, těžkými minami, pancéřovými vlaky a říčními monitory. Německé oddíly podporovaly jednotky RONA (Rusové a Ukrajinci v německých službách) a rovněž ázerbajdžánští kolaboranti.
          I přes ohromnou militární převahu odnesla německá vojska vysoké, téměř 50 %, ztráty: 10 tis. padlých, 7 tis. nezvěstných, 9 tis. zraněných. Vlastní ztráty povstalců vynesly: 16 – 18 tis. padlých, 26 tis. zraněných, asi 150 tis. zabitých a povražděných civilních osob. Po pádu Varšavského povstání 2. 10. 1944 nacisté vykonali v odvetě během 3 měsíců bezprecedentní akt srovnání Varšavy se zemí.

    
Varšava po Povstání